Všichni jsme šáhlý

Nevím, jestli je to mnou, anebo se to opravdu v poslední době všude hemží článkama a řečma o psychických chorobách a poruchách, možná se konečně začíná pomalu prolamovat všechno to tabu okolo tohoto tématu... Nebo psotě jen lidi začínají víc chodit k psychologům a psychiatrům a dostavát své diagnózy. A doktoři si na každém z nás vždycky něco najdou.
Mimo všechny ty léčitelné choroby tu je ale jedna, ta ze všech nejhorší. Je to choroba mojí generace. Je to nihilismus a zároveň naprostá naivita, touha odlišovat se a přitom zapadat, chuť být naprosto normální, ale přesto něčím divný... Je to totální chaos, který na nás útočí ze všech stran a my se mu dobrovolně odevzdáváme.
Celá společnost na nás talčí všelijakými protiklady a paradoxy - buď jinačí než ostatní, ale zase ne moc, protože někam zapadnout přece musíš. Jsme z toho zmatení. Toužíme po dokonalé kráse, ale zároveň nechceme být oběťmi módních šablon. Asi i proto končí spousta holek s žaludkem plnýmčokolády a hlavou v záchodové míse. Bereme antidepresiva, protože jsou dobrým kompromisem mezi oním "být trochu magor, ale v mezích," je to jak móda, je to cool - buď divnej, ale nech se usměrnit, a hlavně o tom co nejvíc mluv, protože pak tě všichni budou pokládat za zvláštního, ačkoliv normálního, v mezích, divnýho tak akorát, aby o tvojí společnost měli zájem.
Všichni jsme nemocní. Nemocní touhou dělat si věci po svém bez ohledu na okolní svět, jenže ten je elitářský. Své splnitelné sny prožíváme jenom v hlavě, netroufáme si na ně, bojíme se sami sebe, ne, bojíme se o sebe, o to, abychom nebyli sami. Máme strach ze samoty. A je zatraceně těžký vystoupit z tohohle začarovanýho kruhu. Stávají se z nás skrz to stíny nás samých, jenom obálky na přání, která si nikdy  nesplníme. A to se pak odráží jinde. Protože psychická porucha je pořád přijatelnější, než neobvyklost a jinakost ve zdravé mysli. Radši sami ze sebe uděláme sebelítostivé, pomalu nesvéprávné mrzáky, než abychom odhodili svůj strach ze svého skutečného nitra. Protože lidé jsou nekompromisní a nenávidí každého, kdo to, narozdíl od nich, dokáže. Závidí všem, kdo se zbaví potřeby hrát svojí roli a začne žít podle svých pravidel. Máme z těchto lidí strach, protože nám ukazují, že to jde. A odsuzujeme je za to. Dáváme jim jména a přízviska. Diagnózy. Ale neuvědomujeme si, že oni nejsou naši nepřátelé, že našimi jedinými nepřáteli jsme my sami.

Prvotní kec

Ahoj. Nebo tak něco.

Nějaký ten pátek si píšu deník, ovšem v poslední době ho dost zanedbvám, protože jsem líná po večerech vytahovat sešit, tužku a procvičovat zápěstí. Nejsem zapisovač událostí, ale poznatků. Možná proto, že je nemám s kým sdílet, což je z důvodů, že většina lidí v mém okolí je samozřejmě zatížená svými vlastními zájmy a poznatky, že na cizí v nich už není místo. Což je absolutně pochopitelné a běžné. Proto není úplně od věci shomažďovat si je zde. Kdo bude chtít, přečte si je. A třeba k nim přidá i své.

Nebo taky ne.

Nicméně. Zajímám se o široké spektrum věcí, jsem jako více lidí v jednom a spousta dalšího, o čem ani ve vědomé úrovni nevím. Jednoduše řečeno, nedokážu předem říct, kdy sem budu psát totální čuněčiny a prasárny a kdy naopak budu sršet moudrostí a uvědoměním. Nejspíš asi z toho důvodu nedokážu napsat adekvátní úvodní příspěvek, který by měl hlubší smysl. Proto setrvej, čti, třiď a mysli si své. :)

Pac a pusu.